Popis krajiny, morfologie, klimatické podmínky

Pro region Železných hor jsou typické náhlé přechody mezi jednotlivými typy krajiny, což je dáno dlouhým a složitým geologickým vývojem. Samotné pohoří je součástí Českomoravské vrchoviny, od které se však v mnoha směrech liší. Dominantní je zlomový hřeben, který byl vyzdvižen podél hlubokého zlomu, který se táhne až ze Saska. Střední část připomíná parovinu a nejvíce se tak blíží zbytku vrchoviny, avšak jsou zde mohutné, hluboké rokle a táhlé nivy potoků a řeky Chrudimky. K severu se pak území pozvolna svažuje do Polabí. Od vlastní vrchoviny odděluje Železné hory sníženina mezi Ždírcem nad Doubravou a Hlinskem. Železné hory jsou zároveň nejsevernějším výběžkem Českomoravské vysočiny.

Dlouhé osídlení poznamenalo ráz krajiny, pro kterou je typické střídání lesů, luk a polí doplněných mnoha malými sídly se zbytky venkovské architektury, bez rozsáhlejšího zastoupení průmyslu.

Pozůstatky geologického vývoje lze vidět v odkryvech mnoha lomů, na různých typech půd i v pozůstatcích po starých těžbách a zpracování nalezených surovin.

I přes dlouhé osídlení krajiny si však území uchovalo mnoho přírodních a přírodě blízkých míst. Lesnatost území je 42,9 % s lesy pozměněnými jak ve věkové, tak druhové skladbě. Téměř zalesněný je zlomový hřeben a plošně rozsáhlé lesy jsou ve střední a východní části území. Přímo na hřebeni leží zdejší největší rezervace, a to národní přírodní rezervace Lichnice-Kaňkovy hory, která je zároveň součástí evropsky významného území stejného jména.

Přes 50 % území zaujímá zemědělská půda, kde se její využití v posledních letech mění ve prospěch travních porostů, avšak se značně pozměněnou druhovou skladbou. Původní mokřadní a květnaté louky se uchovaly ve zbytcích a ty nejcennější jsou opět chráněny formou rezervací. Slatinný typ luk je chráněn především v přírodní rezervaci Zlatá louka, naopak suché vřesoviště v přírodní rezervaci Zubří.

Geologie a zdroje nerostných surovin

Železné hory jsou z geologického pohledu výjimečně pestrým území. Nejstarší horniny nalezneme v severovýchodní části u Podhořan a Březinky, kam zasahuje Chvaletické proterozoikum. Ohebské krystalinikum tvoří střední část CHKO a nejvyšší partie území. Nasavrcký pluton zaujímá severovýchodní část a je složen z několika dílčích jednotek převážně granitů a granodioritů. Načervenalý granit patří Žumberecko-Křižanovickému souvrství, šedý je Nasavrcký. Nejstarší s barvou narůžovělou je v okolí Trhové Kamenice. Jeho stáří je odhadováno na 288 až 329 milionů let. Zbytky krystalických vápenců se uchovaly u Bojanova a Polánky. Pozoruhodné zbytky dalších hornin nalezneme po celém území CHKO. U Kraskova je kerný zbytek permokarbonských hornin, hadce nalezneme u Chloumku, gabro u Vršova a Bystřice. Druhohorní usazeniny pak nasedají na starší a tvoří nižší partie Železných hor. Jsou to převážně slínovce a opuky. Místy se uchoval i pískovec. Dominantním útvarem je oblast Dlouhé meze v jižní části, kde se uchovaly i mohutné kvesty. Třetihorní formace leží mimo oblast CHKO, avšak čtvrtohory se zde dochovaly ve formě sprašových a rašelinných půd.

Bohatství hornin i rud zde bylo hojně využíváno. Údajně již Keltové zde rýžovali zlato. Jako důkazy nám zůstávají místní pojmenování – jako příklad uveďme Zlatý potok, který spojuje Pekelské rybníky a řeku Doubravu. Ve středověku probíhaly první pokusy s využitím dalších rud a ve 20. století se zde těžily rudy uranové, fluorit, baryt a nedokončila se otvírka dolu na zinek, měď a olovo. Dnes je v oblasti pouze jediný činný lom na průmyslový kámen u Sloupna. Pozůstatkem z doby dolování jsou staré opuštěné lomy, haldy i podzemní prostory.

Železné hory  jsou dále velmi bohaté na vápenec, a tak v této oblasti vznikalo mnoho vápenek. V oblasti Prachovic se těží prokazatelně vápenec již od roku 1398, kdy bylo použito vápenné malty při stavbě hradu Lichnice. Největší rozmach nastal až v době průmyslové revoluce, kdy ke konci 19. století stálo v okolí Prachovic spousta kruhových i šachtových vápenek. V Prachovicích byly vápenky dvě, ve Vápenném Podole tři a po jedné vápence bylo v Kostelci u Heřmanova Městce a v Závratci.

Zajímavá zpráva z r. 1654 připomíná, že „…Lidé pak s vápnem své obživení mají a je na trakařích do Jihlavě a jinam vozí“. V polovině 18. století zde Tereziánský katastr uvádí dvě vápenky a dále, že „poddaní z vesnic Hrbokov, Vápenný Podol, Nutice, Citkov, Prachovice a Tasovice si přivydělávají pálením vápna“.